KATEŘINA
Kateřina (20), žije v Praze, má vlastní zkušenost s úzkostnou a depresivní poruchou, pracuje mimo jiné jako dobrovolník ve VIDA centru Praha.
Jak poslední rok s covidem změnil váš život?
Minulé září jsem odmaturovala a ukončila studium na střední škole. Od té doby se můj život změnil hrozně moc, vlastně jsem začala být svobodnější v tom, co dělám, jak reaguji, co si vybírám za akce v mém volném čase…
Byla nějaká změna “k lepšímu”?
Těch změn bylo hodně, ta svoboda mi umožnila se seberozvíjet víc, než když jsem studovala v minulých letech na střední škole, takže jsem začala mnohem víc číst, dělat dobrovolnické věci, které jsou velice naplňující. Začala jsem po škole pracovat a to mi dalo svým způsobem finanční svobodu, kterou jsem nikdy neměla a i to pomohlo.
Co vám v covidové době nejvíce chybělo k pocitu radosti?
Více se scházet s lidmi, chodit do kaváren, na nějaké umělecké akce. Jsem takový člověk, který má na jednu stranu občas rád svoji samotu, ale zároveň potřebuji být docela často mezi lidmi, nové lidi poznávat a to je právě teď takové problematické, takže to je asi to hlavní.
Všimla jste si dopadů na svou psychickou stránku?
Určitě, myslím, že by to mohlo být ještě mnohem lepší, kdyby tu nebyla ta pandemie a já se mohla víc setkávat s lidmi. Izolace s psychickým stavem trošku cloumá, to byl asi jeden z hlavních mých bojů v tomto roce.
Co vám pomáhá udržet si duševní zdraví?
Když se nad tím zamyslím, tak určitě tvořit. Když mám nějaké špatné myšlenky, tak si zahraju na kytaru, nebo si napíšu něco pro sebe. Určitě musím zmínit rodinu, ta je tu vždy pro mě. Již zmíněné dobrovolničení má také zásluhu na mé stabilizaci. Dobrovolnické akce jsou to jediné, co mě dostává mezi lidi.
Hodně věcí se vrátilo k normálu. Co plánujete v nejbližší době?
Chtěla bych jít do Národního divadla na Dostojevského Idiota, protože mám ráda ruskou literaturu. Pak bych ráda poznala Prahu v takovém tom uměleckém slova smyslu, protože v tomhle smyslu je mi zatím uzavřená.